V onom typickém sporu, který je spíše sporem na papíře než v reálu, „klasičtí“ VOIVOD vs devadesátkové období s Ericem Forrestem jsem byl dlouhá léta spíše zástancem „modernější“ tváře těchto kanadských legend. Ačkoliv jsem to osobně nikdy příliš neřešil, s muzikou tohoto jedinečného tělesa jsem se poprvé setkal právě někdy v polovině devadesátých let, kdy metalovým světem rezonovaly paranormální zvuky alba „Negatron“. Jeho následovníka „Phobos“ dodnes považuji za jednu z nejlepších atmosférických metalových nahrávek, schopnou i po dvou dekádách od svého vzniku rozleptat nervovou soustavu nebohého posluchače.

Trvalo to pak sice ještě pár let, ale došlo konečně i na důkladnou introdukci do starší tvorby. Přede mnou se tak najednou vyjevil komplexní obrázek velice svébytného a bez ohledu na to, co si pod tím pojmem lze představit, i maximálně progresivního hudebního souboru, jemuž už před léty náležela čestná pozice v pomyslné metalové síni slávy.

Že se bude se vzrůstajícím věkem bardů jejich současné a zároveň i (téměř) původní a oproti 5 let starému albu o druhý odchod Jean-Yvese Thériaulta alias Blackyho oslabené sestavy i déle čekat na další řadovky, je už asi vcelku očekávanou záležitostí. Že ale tyto řadovky nebudou jen žít ze staré slávy, už zas tak samozřejmé není. Nikoliv však u této, z mého pohledu stále tak trochu nedoceněné kapely. Zatímco předchozí album „Target Earth“ z roku 2013 lze s klidným svědomím nazvat startem nové éry, éry bez Piggyho, je letošní počin jejím definitivním stvrzením.

Pokud má však být výsledkem takového čekání takto předkládaný materiál, proč si vlastně zoufat? Jestliže se v (dávnější) minulosti dala tvorba Kanaďanů zaškatulkovat třebas jako svérázný anebo kosmický thrash metal, je to s jejich současným počínáním krapet komplikovanější. Přesto však i na své čtrnácté řadovce nabízí VOIVOD přehršle svého nezaměnitelného rukopisu, od typické kytarové hry až po specifickou atmosféru evokující nekonečné putování hlubokým vesmírem.

V porovnání s o 5 let starším bráškou působí letošní zásek kanadských na první poslech lehce vzdušnějším a rockovějším dojmem. V momentech, kdy „Target Earth“ více přitlačilo na pilu, zní „The Wake“ ždibet umírněněji. Svému určitě napomáhá i nazvučení bicích, které na minulém albu silně evokovalo staré dobré thrashové časy, zatímco letos se v tomto směru zvolila produkce, řekněme že civilnější. Pranic to však neznamená, že by VOIVOD své posluchače chtěli ušetřit osobitých kytarových nájezdů, svojského přístupu ke kompozici anebo kouzelné poetiky, dodávající jejich tvorbě další přidanou hodnotu.

Další poslechy; a že jich pro vstřebání bylo potřeba, však už naplno odhalí, že o nějakém měknutí nemůže být řeči. Kanaďané opět obdivuhodným způsobem propojili metalovou divokost a dravost, „artově“ znějící plochy a vzletnost klidnějších forem kytarové muziky v jeden precizně seřízený hudební stroj. Důvod důkladného nastudování jejich letošního alba je v zásadě prostý. Ono totiž sice už i na svém povrchu nabízí lákavé sousto spočívající v působivých motivech a obdivuhodně nepolevující svěžesti jednotlivých hudebních nápadů, ale pod touto slupkou se nacházejí další neméně svůdné muzikální vrstvy.

Úvodní vypalovák „Obsolete Beings“ je našlápnutou jízdou ve vyšší rychlosti. Kytary od počátku burácejí ve svižném tempu a když do jejich hučícího soukolí zazní jakoby nezaujatě znějící Snakův vokál, nedá se dělat nic jiného, než prostě jen lakonicky prohlásit: „Ano, jsou tu zas!“ A v plné síle! Až hitově znějící otevírák kromě chytlavé melodické linky nabídne i panoramatické okno do thrashové minulosti skupiny, či tajuplný, do ztracena vyznívající závěr působící jako volání z hlubin temného vesmíru.

Širší žánrové rozkročení je vůbec jednou z určujících charakteristik celé nahrávky. VOIVOD mají ve své bohaté historii, jež je provedla různými stylovými cestičkami, už hodně kde brát, ale v tomto svém vzpomínání stále dokáží držet krok s dobou i hrnout do nás svěží nápady a zvuk. Ačkoliv vzpomínání asi není ten pravý výraz pro takto inspirující nahrávku od kapely pamatující metalové druhohory. Momentální rozpoložení kanadských by se spíše slušilo pojmenovat jako „bohatá zkušenost aplikovaná do moderní praxe“. Poslechněte si třebas takovou „The End of Dormacy“. V ústředním motivu se jedná o slušně šlapající marš ve středním tempu s úderně znějícím refrénem, ale když se skladba ve druhé půli zlomí v až kabaretně-teatrální metalový recitál, máte před sebou hezky pohromadě vše, co tuto kapelu po celá ta léta zdobí. Mluvím zde o skvělém citu spojovat atraktivní a lehce stravitelné kompoziční postupy s těmi náročnejšími a tyto pak přetavit v absolutně přirozeně fungující celek. 

VOIVOD vás hezky chytnou za ruku, postupně vás naučí základy písňové skladby, když vám vysvětlí pojmy jako sloka-refrén-sloka-refrén. Jakmile zvládnete tyto, jede se dál a postupně se vše komplikuje a klikatí, ale ani na moment se přitom nezapomíná na samotného posluchače. Chewyho kytara sice o sobě dává vědět nejen prostřednictvím ostře sekaných riffů, ale ráda si i pěkně zasóluje, anebo ze svých útrob doluje četné kosmické motivy, tolik typické pro celou kariéru skupiny, chvíle, kdy by se to celé zvrhávalo do exhibičního módu zde ovšem nemají žádný prostor.

Vše je podřízeno celku a v něm hledat nějaká slabší místa se i po intenzivním poslechu jeví jako „mission impossible“. Naopak by se o každé ze zde zúčastněných skladeb daly vypisovat dlouhé řádky. Svěžest v jednotlivých nápadech, energie a nenucenost, s jakou to celé proudí a ve výsledku doslova labužnický posluchačský zážitek, kdy si opakovaně vychutnáváte jednotlivá místa a dopředu se na ně těšíte.

A vlastně se dopředu těšíte, že si opět pustíte celou tuto desku a necháte se jejím chytlavým, ale přesto propracovaným, hutně metalovým, ale přesto stále rockově vzletným, přímočarým, ale přesto progresivně spletitým příběhem opakovaně unášet.